Marcela Fish

Rozhovor pro časopis Digitální foto Text a foto: Marcela Fish | Hovořila: Galina Gordeeva Marcela je známá svými precizními portréty a akty, které kombinují minimalismus s výraznou grafikou. Pracuje převážně s přirozeným světlem, miluje kontrasty a k digitálnímu světu přistupuje se smyslem pro tradiční fotografické techniky, jako je platinotypie nebo třeba polaroid. V rozhovoru prozradila, co pro ni znamená dobrý portrét, jak vidí svět v černobílém spektru a proč se nejlépe cítí v ateliéru s denním světlem. MARCELA FISH pochází z Prahy a fotografování je pro ni nejen vášní, ale i způsobem, jak vnímat svět. Narodila se do rodiny hobby fotografů, a když ve 14 letech našla dědečkovu starou Belfocu (měchový fotoaparát na svitkový film), kouzlu fotografie hned propadla. Specializuje se na portrét a akt, přičemž se soustředí na minimalistické kompozice, práci s přirozeným světlem a silný vizuální kontrast. www.marcelafish.cz Jak poznáš, že má portrét „něco navíc“? Že to není jen hezky nasvícený obličej, ale má v sobě hloubku? Nepoznám. Buď mám pocit, že je to skvělá fotka, nebo ho prostě nemám. To platí jak u mých vlastních fotografií, tak u práce jiných fotografů. Někdy u své fotky cítím, že je dobrá, ale ještě potřebuje to „něco navíc“. Může to být drobnost, klidně i nepatrná změna – tečka v protilehlém rohu, jemný ořez. A tak to tam dodám. Nebo naopak uberu. Protože to „něco navíc“ je často právě jednoduchost. U mě to většinou znamená ořezat. A to dělám hodně často. Jak důležitý je pro tebe vztah mezi tebou a portrétovaným? Může dobrý portrét nebo akt vzniknout i bez něj? Pro mne je vztah důležitý, ale není to o hlubokém propojení. Klíčová je důvěra. Nic víc nepotřebuji. Možná právě naopak – s přáteli a rodinou se mi fotí těžko. Blízkost je pro mě v tomto smyslu spíš svazující, než uvolňující. Například své dcery nefotím, přestože jsou krásné a jedna dokonce příležitostně modelkuje. Neumím se na ně ale dívat s dostatečným odstupem, nedokážu je nezaujatě pozorovat. A právě to je pro mě překážka na cestě k dobré fotce. Jinak si myslím, že dobrý akt může vzniknout i bez předchozího vztahu. Například můj červený akt, který visel v každé trafice jako titulka Reflex kalendáře, byl pořízen při prvním focení s modelkou, kterou jsem do té doby vůbec neznala. A je to skvělý akt. Důvěra tam ale samozřejmě byla, a za to jsem Terezce nesmírně vděčná. Pracuješ hodně s kontrasty – je to něco, co plánuješ dopředu, nebo to vzniká až v průběhu focení? Kontrasty jsou pro mě přirozeným nastavením, spíš než vědomou strategií. Možná to mám už od dětství. Moje babička byla velmi elegantní a vzdělaná dáma, žádná pohádková stařenka s drdolem a roubenkou. Milovala Paříž a tamní styl. Zbožňovala, jak se Pařížanky pečlivě líčí, aby vypadaly nenalíčeně, jak si vybírají oblečení tak, aby působily dokonale nedokonale. A asi jsem si tenhle princip osvojila i já. Lodičky nosím jen k džínům, nikdy k sukni. Červenou rtěnku si dám, když se jinak nelíčím. A tak. Prostě musí tam být něco, co naruší příliš dokonalou harmonii. Co máš raději – přirozené světlo, nebo ateliér? Přirozené světlo. V ateliéru! Ha ha, zase ty kontrasty. 🙂 Jak se liší práce s modelem při klasickém portrétu a při aktu? Je něco, co je v komunikaci nebo přístupu zásadně jinak? Pro mě ne. Respektive ano – u aktu není prostor pro přihlížející. Ale ani u portrétu nemám ráda zbytečný ruch. Nejraději pracuji sama s modelkou nebo klientkou. Pokud fotím profesionální modelku, je fajn mít asistenta, který podá župan nebo svetr. Jinak ale nepociťuji výrazný rozdíl v přístupu. Jak moc pracuješ s náhodou? Dáváš přednost preciznímu plánování, nebo tě víc baví nečekané momenty při focení? Plánuju, ale miluju, když se do toho vměstná náhoda. Nečekané momenty spolu s osobností fotografovaného člověka často přinesou tu nejlepší fotku. Je nějaký „trik“, který často používáš, ale moc se o něm nemluví? Už jsem to zmínila – přirozené světlo v ateliéru. V ateliéru se blejská, že jo? 🙂 Blesky používám minimálně. I když svítím, tak používám raději ledky. Blesky jsou o tom, že máš plán a ten dokonale vyfotíš. Jenže mne múza líbá, i když se dívám skrz hledáček na nasvícenou modelku. Často pak záměr upravuju a fotím ještě něco jiného, než bylo v plánu. Modelka se pohne a najednou to vidím jinak. Jak přemýšlíš nad kompozicí? Jsou nějaké zásady, které vědomě porušuješ? Jsem typ člověka, který se snaží pravidla dodržovat. Občas se mi stane, že je poruším nechtěně. Když se příliš soustředím na nějaký detail, někdy přehlédnu větší celek a najednou je z toho kompozice, která původně nebyla v plánu. A když už pravidla porušuji vědomě, děje se to dvěma způsoby. Někdy to vidím už v hledáčku a jdu do toho záměrně – třeba proto, že daný záběr takhle prostě líp funguje. Častěji ale tenhle moment přichází až v postprocesu. Při editaci hodně otáčím, ořezávám, hledám nové možnosti, jak fotku uspořádat. Je fascinující, jak malá změna – jiný formát, jiný výřez může úplně změnit dojem z obrazu. Tvoje fotky mají silnou grafickou stránku – jak ji ve svých portrétech a aktech buduješ? Hraje v tom roli třeba i inspirace jinými uměleckými směry nebo fotografy? Miluju minimalismus. Vždycky se snažím fotku osekat na to nejnutnější. Redukovat ji až na samu podstatu. A pak se někdy dostanu do bodu, kdy mi přijde moc prázdná, příliš „nudná“. Tak na ni koukám a hledám, kam ji dál posunout, jak ji něčím oživit, dát jí energii. Často je to právě samotná fotka, která mě inspiruje k dalším krokům. Jinak inspirace je všude. Žijeme ve vizuálně přesycené době, kdy na nás obrazy útočí ze všech stran, a mnohdy si ani neuvědomujeme, co všechno na nás působí. Ale když mám jmenovat konkrétní vlivy, u kterých si uvědomuju, že mě ovlivnily, tak určitě František Drtikol – jeho práce s tvary, světlem a prostorem je fenomenální. Monika Sandrová – její odvaha a tvůrčí přístup nejen při práci, ale zejména pak v jedinečných úpravách portrétů, jsou hnacím motorem k mé vlastní tvorbě. A jednou mě dokonce k focení inspiroval i Milan Kundera.