Zdeněk Roman

Špatně a zároveň skvěle. Ale pojďme pěkně od základu. Gejša  je japonské slovo označující profesionální společnici, obvykle krásnou a inteligentní ženu, jejímž hlavním posláním je bavit muže v uzavřené společnosti tancem, zpěvem, hrou na hudební nástroje, intelektuálním hovorem či jiným uměním. Gejši patří mezi typické a neodmyslitelné symboly Japonska; na Západě jsou ovšem mylně ztotožňovány s prostritutkami. Samuraj byl dědičný, vojenský šlechtický titul, rovněž byl středověkým japonským bojovníkem, známý především svou oddaností. Samurajové byli bojovníci sloužící císaři nebo svému pánu. K samurajům patřilo necelých 10 % obyvatel Japonska. Společenská třída samurajů existovala od 12. století a zanikla v období reforem Meidži na konci 19. století. Když se mi naskytla možnost fotit skupinu samurajů a gejš, neváhal jsem ani chviličku. Začali jsme poměrně brzy ráno v japonské restauraci Miyabi v Navrátilové ulici v Praze. Miyabi otevřela v roce 1995 Darja Kawasumi, japanoložka a milovnice čajového obřadu, s jasnou vizí představit českým gurmánům kouzlo japonské kuchyně, představit japonskou estetiku a uvést do restauračního provozu co nejvíce ideálu pohostinnosti. Inspiraci čerpala Darja z čajového obřadu, který formuje její osobnost po vice než čtyřicet let.   První scéna měla představovat uzavření jakési smlouvy. Pochopil jsem, že během tohoto procesu se nijak negestikuluje a že jeden z aktérů je jaksi nadřazený tomu druhému. Pak jsme se přesunuli do „zenového domečku“ kde jsme se pokusili vytvořit scénu posezení u čaje i s následným pokusem o úkladné přepadení. No a poslední co jsme v restauraci Miyabi vytvořili, byla scéna z čajovny, která měla navodit atmosféru pohodového posezení nad šálkem výborného čaje. Před dvanáctou hodinou jsme se přesunuli do Říčan. Tam jsme si nejprve dali výborný oběd v restauraci U Anežky a poté jsme popojeli do Japonské zahrady Aizen, kde jsme pokrčovali ve focení. Začali jsme zlehka fotkami rozjímajícího mnicha a následně gejši u jezírka. Když došla inspirace přešli jsme k bojovnějším fotografiím. Počasí nám vyšlo na jedničku, „modelové“ byli úžasní a tak budu na tento den ještě dlouho vzpomínat. Na závěr musím ještě zdůraznit, že veškeré zbroje, oděvy a doplňky jsou originály poměrně vysoké hodnoty.  

Po sedmi letech, kdy jsem členem Fotoklubu PCW jsme se rozhodli uspořádat si vánoční večírek. Myslím, že to byl vůbec první vánoční večírek fotoklubu za celou dobu jeho trvání. Byla nám totiž nabídnuta možnost uspořádat večírek v Atelieru Rafael v Praze 3, Žižkov. Po krátké debatě jsme se rozhodli nabídku přijmout a jelikož jsme fotoklub, domluvili jsme se, že besídku spojíme s focením. Když už budeme v tom fotoatelieru, že 🙂 Domluvili jsme se, že pronájem atelieru zaplatíme z klubových peněz. Občerstvení a další náklady ponesou členové ze svého. Tedy jen ti členové, co se zúčastní. Nutno podotknout, že na besídku přišli téměř všichni. O občerstvení jsme se postarali společnými silami. Někdo dovalil cukroví, někdo materiál na jednohubky, dokonce se objevily i řízečky 🙂 Pití si každý donesl svoje, podle toho, na co měl chuť. Jarda se nabídl, že zajistí aktovou modelku Martinu Jarošovou. Přidal se i Honzík, který se domluvil s modelkou Denisou Strakovou. Pozadu nezůstala ani Monika, která přivedla třetí modelku, Markétu Černíkovou. Na pár slov za námi zavítala i fotografka Marcela Fish, která zároveň projevila zájem rozšířit naše řady a jistě tak obohatí náš klub o nový, svěží vítr, nové nápady. Po krátkých uvítáních začaly probíhat přípravy na focení. Někteří členové se již nemohli dočkat fotek nahých dívek a žen a tak nechtěli ztrácet čas. Když bylo vše, včetně modelek nachystáno, nic nebránilo tomu, aby se začalo fotit. Samozřejmě se jen nefotilo, ale povídalo se, popíjelo, pojídalo skvělé občerstvení. Někteří naši členové, ti nejzkušenější a nejodvážnější si vyzkoušeli i modelování před objektivem. Nálada byla po celou dobu opravdu výborná. Věřím, že si náš první večírek všichni náramně užili. Chtěl bych doufat, že to nebyl první a zároveň poslední vánoční večírek. Třeba je to začátek nové tradice našeho Fotoklubu PCW. Na závěr musím podotknout, že jsem si, k tomuto článku, drze vypůjčil fotografie Blanky a Milana. Snad mi to odpustí.  

O víkendu 17. – 19.5.2024 jsme vyrazili na již tradiční fotovíkend. Tentokrát jsme navštívili příjemný Penzion U Cempů, který se nachází ve vesničce Kunratice na rozmezí                   CHKO Labské pískovce a CHKO Lužické hory nedaleko České Kamenice.   V pátek večer jsme společně vyrazili do okolí penzionu udělat narychlo pár fotek. Počasí nebylo nic moc, a tak jsme fotili opravdu jen chvíli.   V sobotu jsme se rozdělili na dvě skupiny, což hodnotím pozitivně. Tím pádem nebudeme mít všichni stejné fotky ze stejného místa. Jedna skupina ve složení já, Blanka a Karolína se vydala na skalní hrad Sloup a jeho okolí a následně do sklárny Ajeto u Nového Boru. Druhá skupina, ve které byli Mireček, Markéta a Libor vyrazila na tradiční, oblíbené místo na Křížovém vrchu a do okolí Polevska.   Zhruba v 15 hodin jsme se sešli na koupališti v Novém Boru. Na něm byl cíl dálkového Pochodu Rumburské vzpoury, ale hlavně tam při té příležitosti hrál se svojí skupinou klubový přítel Radek.   Po koncertě jsme se společně vydali na naší základnu U Cempů, kde jsme povečeřeli. Když nastal správný čas, vyrazili jsme, opět ve dvou skupinách, fotit západ slunce. Počasí se umoudřilo, a tak byla celkem slušná šance, že to klapne. Já s Blankou a Karolínou jsme se vydali na krásnou vyhlídku pod Větrným vrchem. Markéta s Mírou a Liborkem vyrazili znovu na osvědčený Křížový vrch. Večer jsme se sešli v hospůdce U Pavla, kde jsme strávili příjemný zbytek večera, během kterého jsme si promítli naše fotoúlovky.   V neděli ráno jsme v klidu posnídali, zabalili, vyklidili pokoje a vzhledem k počasí, které nabízelo spíš nesvětlo než světlo, jsme vyrazili k domovu. Cestou ještě Karolína chtěla sbírat obrovské houby, ale byly sádrový 🙂 Už teď se těšíme na podzimní výjezd a budeme si přát a doufat v lepší počasí.

Věžický rybník – Český ráj   Druhou květnovou neděli jsme se se dvěma kamarády a čtyřmi děvčaty vydali k Věžickému rybníku v Českém ráji, který leží cca 4 kilometry jižně od Hrubé skály. Chtěli jsme udělat nějaké akty v letním stylu. Věžický rybník se nám zdál jako vhodná lokalita, protože tam prostě musí být příhodná místa na focení. Naložili jsme auta potřebným vybavením, rekvizitami a dalšími nezbytnostmi, jako například pořádnou svačinou a vyrazili jsme. Jako první jsme v přilehlých skalních útvarech našli hezkou průrvu. Líbila se nám svým určitým tajemnem a také tím, že tam bude klid a nebude tam nikdo courat. Nevýhodou bylo, že tam po ránu byla fakt kosa a docela i průvan, takže jsem Radce vůbec nezáviděl, že se tam má svlíkat. Proto jsme se snažili omezit na naprosté minimum dobu po kterou bude pózovat nahá. Vše jsme si nejprve vyzkoušeli na nás klucích. Vymyslet scénu, kompozici, nasvícení, zakouření. Všechno jsme zkoušeli na nás fotografech, což překvapivě vzbuzovalo u dívek značné veselí a to i přesto, že naše pózy a výrazy byly jistě skvělé. Až když bylo všechno připravené a OK, přišla na řadu Radka. Tak jsme to ostatně dělali celý den.   Druhé stanoviště jsme našli na skalním útvaru na břehu rybníka. Tady jsem chtěl vytvořit atmosféru s dívkou, která si šla užít klidu na břehu rybníka s knížkou. Prostě relax, klid, knížka, opalovačka, nikým nerušená pohodička. Pro tuto scénu jsem o pózování požádal Terezku.   Na další scénu jsem využil krátkou lávku vedoucí do rybníka. Tady jsem chtěl navodit atmosféru dívky, která se rozhodla vykoupat v chladivých vodách. Na koupací scénu se mi nejvíc líbila Anna. Pravda, zarostlá hladina ke koupání tak úplně nevyzývala, ale při troše fantazie …   Nakonec jsme se s Bárou na přilehlé louce snažili vytvořit dojem dívky, která si trhá kytičky možná na věneček do vlasů, možná pro svého milého. Tady asi ta nahota nejvíc pokulhává, ale co už. Počasí nám vyšlo skvěle, nálada byla celý den super a nezkazila nám jí ani parta horolezců, která si tu „naší“ skalní průrvu vybrala k lezení.

Téma domácího úkolu znělo jasně. Černá a bílá. Ne černobílá fotografie, ale černá a bílá. Přemýšlel jsem jak se tohoto úkolu zhostit. Nejprve mě napadlo sehnat dvě modelky – bělošku a afroameričanku. Pak jsem si řekl, že totéž možná napadne i někoho jiného a tak jsem tento námět zavrhl a přemýšlel dál. A pak to přišlo. Černá a bílá. Dobro a zlo. Hurá. Ale jak na to? Jak vyfotím dobro a zlo? Nakonec jsem i to vymyslel. Vyfotím temnotu, která bude do sebe vtahovat nevinou, něžnou bílou dívku. Obstaral jsem si černý samet na temnotu. Koupil dvě kila tekutého pudru na tu nevinnost. Sehnal nějaké další propriety. Po dlouhém přemlouvání se jsem oslovil a sehnal modelku ochotnou nechat se zapatlat tím pudrem. To nebylo tak složité. Složitější to bylo s tím že do té temnoty jí budou vtahovat ruce. Pokud si nějaké nesežene budou to moje ruce. I to jsem překonal. Dost práce mi dalo sehnat atelier, kde se dá upevnit foťák vysoko pod strop aby se s ním dalo fotit kolmo dolů a který má také sprchový kout na umytí. I to se mi nakonec povedlo a tak nic nebránilo tomu vrhnout se do víru tvořivosti. Jenže to jsem si jen myslel. Domluvili jsme si termín, který nakonec nevyhovoval ani jednomu z nás L Chápete to? Tak jsem termín po domluvě s atelierem přesunul na jiný den. Pan majitel byl tak slušný, že mi přesunul i peníze a nemusel jsem tedy platit znovu. V náhradním termínu čekám před atelierem a pípl mi mobil. „Ahoj, omlouvám se ale ….“ No nic. Zašel jsem tedy za majitelem a domluvil se na jindy s tím že už mi z těch tří zaplacených hodin, přesune dvě a jednu pak doplatím. OK. Vymysleli jsme tedy další termín a zase „Ahoj, moc mě to mrzí ale ….“ Tak jsem zašel za majitelem. Připadal jsem si jako absolutní transkontinentální hovado. Takže fotku nemám. Několik set korun taky nemám. Sebevědomí v háji. Teď přemýšlím nad tím, že asi nebudu mít domácí úkol a taky nad tím, proč se ty holky domlouvaj na něčem, co nakonec nechcou dodržet. Vy co fotíte s lidma, TAKY TO ZNÁTE?