Po dlouhé době rozmýšlení jsem se přece jenom rozhodl uspořádat svojí autorskou výstavu fotografií. Bylo mi jasné, že taková výstava bude finančně poměrně náročná. Opravdu dlouho jsem zvažoval, jestli do tohoto projektu jít. Nechtěl jsem jít cestou několika obrázků v nějaké malé kavárničce, jakkoliv proti takovému řešení vůbec nic nemám. Po nějaké době hledání jsem objevil velmi zajímavé místo, i když možná trochu zastrčené, v útrobách multifunkčního prostoru Vnitroblock v Holešovicích. S Art managerkou Vnitroblocku Kristínou jsme se domluvili na termínu 14.10. až 30.10.2024 Bylo mi jasné že do takto velkého prostoru musím umístit fotografie velkého formátu. Aby výstava měla ucelený vzhled, což je vždy ku prospěchu věci, rozhodl jsem se pro jednotný formát 90 x 120 cm a stejný materiál, tenké hliníkové desky Dibond na které byly fotografie vytištěné. Vybral jsem 15 fotografií, které budou v uvedeném formátu a doplnil je čtyřmi „oboustrannými“ fotkami v pexiskle 84 x 59 cm a třemi zarámovanými fotkami 50 x 70cm a zadal je do výroby. Pak bylo potřeba vymyslet nějaký název. Napadlo mě nazvat výstavu „Dělám si to po svém.“ Tento název proto, že si fotím kdy chci, co chci a jak chci. Nejsem omezovaný žádnými požadavky klientů. Fotím si tak, aby se to líbilo především mně. Teď už zbývalo jen nějak zpropagovat výstavu na sociálních sítích, domluvit hudební doprovod se skupinou BHCP, zajistit dvě krásné hostesky a rozeslat pozvánky na vernisáž. Těch bylo bezmála 70. O to víc mě mrzelo že na vernisáž dorazilo jen 16 lidí, z toho dva náhodní kolemjdoucí. Popravdě jsem očekával větší účast členů PCW, ale i ostatních pozvaných. Tady chci poděkovat těm členům PCW, kteří si chvíli našli a dorazili. Byl jsem z vernisáže dost smutný a rozmrzelý a obával se, že to bude velký propadák. Nakonec se ale ukázalo, že jsem se mýlil. Podle záznamů z bezpečnostní kamery, kterou jsem si tam nainstaloval, se průměrná denní návštěvnost pohybovala mezi 20 až 25 návštěvami. Úmyslně nepíšu lidmi, protože některé návštěvy měly více lidiček. Takže abych to na závěr nějak shrnul. Vernisáž – propadák až na hudební doprovod, který byl naprosto super. S výstavou jako takovou – celková spokojenost Návštěvnost – nakonec taky spokojenost Takže jediná kaňka na celé výstavě byla krádež jedné fotky v dřevěném rámu. Holt někteří lidé jsou prostě hovada. To mě sice zprvu rozhodilo, ale pak mě Edita přivedla k tomu, dívat se na to z té pozitivní stránky. Kolik fotografů se může pochlubit tím, že se z výstavy kradou jejich fotky?
