Poslední dobou jsem propadla focení rozpadajících se staveb, hlavně zchátralých kostelů, zámků a opuštěných domů. Mají v sobě zvláštní poetiku, kterou se pokouším objektivem zachytit. Ne vždy je však možné se dostat dovnitř. Na jednu takovou návštěvu ale určitě nikdy nezapomenu. Byl hodně parný letní den a my jsme opět měli v itineráři pár míst, která chceme navštívit. Nakonec jsme ale zůstali u cíle jediného. Tím byl zámek Dřínov u Kroměříže. Z dostupných zdrojů na internetu to vypadalo, že je zámek nepřístupný.  A skutečně se hodně dlouho tvářil, že v něm nikdo není. Celý jsme ho v té sluneční výhni obešli a zdokumentovali. Jedná se o původně středověkou tvrz ze 14. století, která byla koncem 16. století přestavěna na renesanční zámek. Od roku 1945 stavba již jen chátrala. Právě jsme chtěli odjet, když se otevřela vstupní mříž a místní dělník nám nabídnul zprostředkování prohlídky u majitele. Příliš jsme tomu nedůvěřovali, ale za pár minut se objevil sám zámecký pán. Koutky úst mu sice maličko poklesly, když zaznamenal pražskou SPZ u jediného auta, které parkovalo opodál. To ale trvalo jen chviličku a pak nás srdečně pozval dál s tím, že si můžeme fotit, co chceme kromě jeho osoby. Nadšeně jsme souhlasili. Stáli jsme na nádvoří, které bylo napěchované stavebním materiálem různého stáří. A pak začala překvapivě komentovaná prohlídka. Majitel p. J. Sviták je neobyčejně zábavný vypravěč, ale pro nás nastal nečekaný problém. Nechtěli jsme být neslušní a jeho vtipný a zajímavý slovní doprovod ignorovat průběžným focením, ale také jsme nemohli pustit tak skvělou šanci fotit v takových prostorách. A to jsme ještě netušili, co nás čeká uvnitř. Nakonec jsme se střídali. Jeden poslouchal a komunikoval a druhý fotil. Pan Jakub Jaroslav Sviták je právník, podle svých slov absolvent vysoké školy SNB, od r. 1977 velitel pohraniční roty na západní hranici, v r. 1981 odsouzen za porušení povinností dozorčího služby degradován.  Pak obchodník, údržbář, restaurátor a od roku 1996 majitel zámku. Za tu dobu stihnul m.j. vyměnit krytinu, sám vyřezat repliky starých trámů stropu bývalého kinosálu a vytahat je do prvního patra, pustit se do výroby nových oken, narovnat stáhnutím, zdvihnutím hevery a dozděním vstupní věž. Projektanti tvrdili, že to nejde. Šlo. V levém křídle je také vstup do tajné podzemní chodby, která byla zbudována asi jako úniková cesta pro případ napadení zámku vzbouřenými poddanými.Chodba byla už kdysi zasypána, ale majitel ji obnovil. Současný vstup do ní je po železném žebříku v otvoru ve dnu skříně. Pouze jsme nahlédli, sestoupit dolů jsme se neodvážili, co kdyby … 🙂 A proč to všechno dělá ? „Bavím se tím a nechtěl jsem chodit do práce“. V plánu má, že ze zámku bude jednou hotel, fitness nebo bordel.  Současný stav interiéru by svědčil spíše pro muzeum. Tři dny v týdnu objíždí s dodávkou dražby. Kupuje a shromažďuje všechno: historické stroje, mopedy, kola, tříkolky, hračky, pračky, nábytek, lustry a svítidla, kahany, šicí stroje, váhy, cedule, obrazy, hodiny, radia, obuv a oblečení…ale např. i zpovědnici, stojan s cedulí autobusové zastávky nebo mumifikované hlodavce pod šturcem. V zámku stačil nashromáždit neuvěřitelné množství vysloužilých předmětů, u každého z nich dokáže demonstrovat používání popř. přidat historku, jak ten který předmět získal. V útrobách zámku jsme strávili téměř 4 hodiny. Fotografických námětů tam ale bylo tak na týden  intenzivního focení. Nevyčerpatelná spousta inspirace by v případě té možnosti nedovolila místo opustit. Bylo nám dost líto, že skutečně nebyl čas, aby se člověk na chvíli zastavil, aby vstřebal tu neopakovatelnou atmosféru depozitáře vysloužilých věcí ve stále ještě brutálně zdevastovaném zámku. Ani zamyšlení se nad kompozicí záběrů nebylo dost dobře možné. Svižné tempo poutavého vyprávění pana majitele nám umožnilo zvažovat jen  citlivost nastavení, protože v zámku bylo hodně šero, jen s občasným průsvitem světla skrz okno. Již během návštěvy nás ale napadaly otázky. Kde se bere v člověku tolik elánu, tolik entusiasmu, aby byl vůbec schopen se alespoň pokusit zachránit to, co již vypadalo, že spolkne nepřízeň osudu a čas ? Také mě na chvíli proběhla hlavou asociace s Diogenovým syndromem. Ale jen na chviličku. Člověk s touto diagnózou přeci svoje úlovky systematicky netřídí a nekatalogizuje. Ne, podle mého názoru se jednalo o skutečného zapáleného sběratele pokladů běžného života z dob minulých. Nezbylo nám, než mu moc poděkovat a  popřát mu  hodně štěstí, sil a financí do dalšího budování. Pro eventuální zájemce o návštěvu mám ale špatnou zprávu. Pan majitel nepoužívá ani internet ani telefon. Škoda. Asi bych mu ještě napsala.