Špatně a zároveň skvěle. Ale pojďme pěkně od základu. Gejša  je japonské slovo označující profesionální společnici, obvykle krásnou a inteligentní ženu, jejímž hlavním posláním je bavit muže v uzavřené společnosti tancem, zpěvem, hrou na hudební nástroje, intelektuálním hovorem či jiným uměním. Gejši patří mezi typické a neodmyslitelné symboly Japonska; na Západě jsou ovšem mylně ztotožňovány s prostritutkami. Samuraj byl dědičný, vojenský šlechtický titul, rovněž byl středověkým japonským bojovníkem, známý především svou oddaností. Samurajové byli bojovníci sloužící císaři nebo svému pánu. K samurajům patřilo necelých 10 % obyvatel Japonska. Společenská třída samurajů existovala od 12. století a zanikla v období reforem Meidži na konci 19. století. Když se mi naskytla možnost fotit skupinu samurajů a gejš, neváhal jsem ani chviličku. Začali jsme poměrně brzy ráno v japonské restauraci Miyabi v Navrátilové ulici v Praze. Miyabi otevřela v roce 1995 Darja Kawasumi, japanoložka a milovnice čajového obřadu, s jasnou vizí představit českým gurmánům kouzlo japonské kuchyně, představit japonskou estetiku a uvést do restauračního provozu co nejvíce ideálu pohostinnosti. Inspiraci čerpala Darja z čajového obřadu, který formuje její osobnost po vice než čtyřicet let.   První scéna měla představovat uzavření jakési smlouvy. Pochopil jsem, že během tohoto procesu se nijak negestikuluje a že jeden z aktérů je jaksi nadřazený tomu druhému. Pak jsme se přesunuli do „zenového domečku“ kde jsme se pokusili vytvořit scénu posezení u čaje i s následným pokusem o úkladné přepadení. No a poslední co jsme v restauraci Miyabi vytvořili, byla scéna z čajovny, která měla navodit atmosféru pohodového posezení nad šálkem výborného čaje. Před dvanáctou hodinou jsme se přesunuli do Říčan. Tam jsme si nejprve dali výborný oběd v restauraci U Anežky a poté jsme popojeli do Japonské zahrady Aizen, kde jsme pokrčovali ve focení. Začali jsme zlehka fotkami rozjímajícího mnicha a následně gejši u jezírka. Když došla inspirace přešli jsme k bojovnějším fotografiím. Počasí nám vyšlo na jedničku, „modelové“ byli úžasní a tak budu na tento den ještě dlouho vzpomínat. Na závěr musím ještě zdůraznit, že veškeré zbroje, oděvy a doplňky jsou originály poměrně vysoké hodnoty.  

Po sedmi letech, kdy jsem členem Fotoklubu PCW jsme se rozhodli uspořádat si vánoční večírek. Myslím, že to byl vůbec první vánoční večírek fotoklubu za celou dobu jeho trvání. Byla nám totiž nabídnuta možnost uspořádat večírek v Atelieru Rafael v Praze 3, Žižkov. Po krátké debatě jsme se rozhodli nabídku přijmout a jelikož jsme fotoklub, domluvili jsme se, že besídku spojíme s focením. Když už budeme v tom fotoatelieru, že 🙂 Domluvili jsme se, že pronájem atelieru zaplatíme z klubových peněz. Občerstvení a další náklady ponesou členové ze svého. Tedy jen ti členové, co se zúčastní. Nutno podotknout, že na besídku přišli téměř všichni. O občerstvení jsme se postarali společnými silami. Někdo dovalil cukroví, někdo materiál na jednohubky, dokonce se objevily i řízečky 🙂 Pití si každý donesl svoje, podle toho, na co měl chuť. Jarda se nabídl, že zajistí aktovou modelku Martinu Jarošovou. Přidal se i Honzík, který se domluvil s modelkou Denisou Strakovou. Pozadu nezůstala ani Monika, která přivedla třetí modelku, Markétu Černíkovou. Na pár slov za námi zavítala i fotografka Marcela Fish, která zároveň projevila zájem rozšířit naše řady a jistě tak obohatí náš klub o nový, svěží vítr, nové nápady. Po krátkých uvítáních začaly probíhat přípravy na focení. Někteří členové se již nemohli dočkat fotek nahých dívek a žen a tak nechtěli ztrácet čas. Když bylo vše, včetně modelek nachystáno, nic nebránilo tomu, aby se začalo fotit. Samozřejmě se jen nefotilo, ale povídalo se, popíjelo, pojídalo skvělé občerstvení. Někteří naši členové, ti nejzkušenější a nejodvážnější si vyzkoušeli i modelování před objektivem. Nálada byla po celou dobu opravdu výborná. Věřím, že si náš první večírek všichni náramně užili. Chtěl bych doufat, že to nebyl první a zároveň poslední vánoční večírek. Třeba je to začátek nové tradice našeho Fotoklubu PCW. Na závěr musím podotknout, že jsem si, k tomuto článku, drze vypůjčil fotografie Blanky a Milana. Snad mi to odpustí.