Články

Ikonická stavba Louckého kláštera ve Znojmě se v sobotu 2. srpna 2025 ve 13:00 hodin otevřela veřejnosti jako dějiště největší fotografické výstavy roku 2025. Slavnostní zahájení festivalu Photo Art Fest 2025, pořádaného pod záštitou města Znojma a pořadatelem Czech Art Photo, se stalo významnou kulturní událostí, která přilákala stovky návštěvníků z České republiky i ze zahraničí. Festival přivádí dohromady přední české, slovenské i mezinárodní fotografy a nabízí návštěvníkům mimořádný vizuální a umělecký zážitek. Hlavní osou festivalu je více než 25 autorských výstavních kolekcí, jejichž autoři se věnují především scénické fotografii, portrétu, uměleckému aktu a vizuálnímu sdělení formou fotografie. Mnohé expozice jsou navíc obohaceny o autentické rekvizity, kulisy či instalace, které pomáhají dokreslit atmosféru jednotlivých projektů a vtáhnout diváka do děje. Významnou součástí programu je také pět originálních tematických kolekcí, mezi nimiž vyčnívá expozice legendární agentury Magnum Photos s ikonickými snímky světových osobností, jako jsou Marilyn Monroe, Jean-Paul Belmondo, The Beatles a další hvězdy světové kultury. Další unikátní kolekcí je soubor více než 50 velkoplošných portrétů žen od dvanácti amerických fotografů, včetně Nicka Uta, nositele Pulitzerovy ceny a autora slavné fotografie „Napalm Girl“. Kolekce nabízí nejen silné výtvarné výpovědi, ale i autentický pohled na ženskou krásu, sílu i křehkost. Jednou z významných částí festivalu je také rozsáhlý projekt „60tina“ – kolekce více než 80 velkoplošných fotografií, na nichž se podílelo přes 50 autorů z Česka a Slovenska. Tento vizuálně silný projekt tematizuje životní milníky a generační výpovědi formou výtvarné fotografie. Českou scénu dále reprezentují díla legend, jako jsou František Dostál, Robert Vano či Miloš Schmiedberger, jehož kolekce vzdává hold českému filmu. Velkou pozornost budí i výstava divadelních fotografií z inscenací Divadla Bez zábradlí, spojená s hereckou a režijní osobností Karla Heřmánka. Slavnostní vernisáže se zúčastnilo více než 300 hostů – mezi nimi fotografové, umělci i veřejnost z Česka, Slovenska, Rakouska, USA a dalších zemí. Výstavní festival tak již od svého počátku naplnil vizi stát se největší a nejvýznamnější fotografickou přehlídkou v České republice s jasným mezinárodním přesahem. V rámci Photo Art Fest Znojmo se 32 českých, slovenských a amerických fotografů spojilo na podporu dětských onkologických pacientů a nemocných lidí na konci života … 32 fotografů vytvořilo originální signované fotografie a věnovalo je do této aukce fotografií … 32 osobností fotografie nastartovalo projekt „Fotografové pomáhají …“ Během aukce bylo vybráno 80 100,-Kč Nick Ut,  Milan von Brünn,  Alexander Wasserman, Erik Fischer,  Kathleen Gerber,   Nikolai Sklobovsky,  Scott Pierson, Dan Katz, Robert Vano,  Jindřich Štreit, David Kraus, Miloš Schmiedberger, František Dostál, Alena Vykulilová, Vladislava Závodská, Radka Kunovská, Simona Velkoborská, Karin Petrskovska, Martina Dimunová, Monika Menzelová, Monika Sandrová, Lucie Jechová, Miro Nosál, Pavel Rabas, Libor Brázdil, Miroslav Pinďák, Jan Kočičák Kočí, Zdeněk Roman, Martin Brázda, Zdeněk Černý, David Korcina a Martin Skřivánek Veškeré aukční fotografie jsou k nahlédnutí na oficiálních stránkách projektu: https://www.czechartphoto.com/fotografove-pomahaji „Umění má sílu nejen inspirovat, ale také pomáhat!“ Bylo mi ctí být součástí těchto úžasných projektů.

Ve dnech 23.10. až 27.10.2025 se část našeho fotoklubu, ve složení Markéta, Míra, Libor, Jarda, Blanka a já, vypravila do Moravského Toskánska na tradiční Nebábinku. Ubytování v krásném sklípku v Šardicích zajistila Markéta a musím říct, že to byl skvělý tah. Počasí nám zpočátku moc nepřálo. Foukal tak silný, nárazový vítr, že bylo velice těžké udržet foťák v ruce. Na stativu to bylo ještě horší. V pátek jsme se dopoledne vydali na zámek Milotice. Zámek je unikátně zachovaným komplexem barokních staveb a zahradní architektury, který nechal v letech 1719_1743 vybudovat Karel Antonín Serényi. Navštívili jsme i Bukovanský mlýn, který je již z dálky viditelnou dominantou kopce nad obcí Bukovany u Kyjova. Větrný mlýn byl postaven a slavnostně otevřen v roce 2004. Tvůrcem mlýna je pan Josef Kouřil z Kyjova. Největší pozornost našich objektivů ale zcela zaslouženě patřila zajímavé krajině. Akce to byla velice zdařilá. Ubytování v moravském sklípku se všem a zejména mně, velice líbilo. A co k Nebábince řekli a jak jí viděli další účastnící zájezdu? ,,Kde je Moravské Toskánsko?“ Na tuhle otázku před pár lety neuměli odpovědět ani místní, kteří v té oblasti žijí. Je to malá část Moravy, kde se pěstuje a vyrábí skvělé víno. Je to část Moravy, kde je spoustu krásy, která nadchne mnoho fotografů z celého světa. Je to část Moravy, která nadchla i mě. Libor „Když se řekne víkend na Moravě a k tomu si představíte 6 podobně potrefených fotografů…abych to zkrátila: „Néé, to nefoť, to je můj řádek!“ nebo „Jedeš, to jsou moje stromy!“  A ti s bujnější fantazií si k tomu mohou představit ještě houf cizích fotografů, jak si stěžují tu na „mrak Kurvič“, nebo na vítr, na zimu nebo dokonce na déšť. Ale nebylo tak zle, občas i slunko vyšlo, bydlení bylo skvělé, v krbu zatopeno a domácí příjemní.“ Blanka Tak a to je vše. Zdeněk

Nejsem příznivcem workshopů. Zastávám názor, že vás na nich lektor většinou stejně nic nenaučí. Neprozradí vám svoje finty, postupy, know-how. Neláká mě přetlačování se s ostatníma fotagrafama. Neláká mě situace kdy vám lektor připraví scénu, nasvítí, napózuje modelku a teď si udělejte „skvělé“ fotky. Všichni stejné. Jsou pouze tři důvody, proč se pro nějaký workshop rozhodnu. Musí to být opravdu zajímavé téma (to nebyl tento případ). Jdu tam abych získal nové kontakty na modelky. To také nebyl tento případ, jelikož jsem s Aničkou, Denisou i prostořekou ostravandou Bárou v minulosti už fotil a tak kontakty mám. Znám i organizátory Rudu a Libora, takže ani kontakty na ně jsem nepotřeboval získat. Proto také vím, že oni neorganizují workshopy výše popsaným způsobem, na což si jeden ze zúčastněných fotografů na začátku stěžoval, páč se to tak na jiných workshopech přece dělá. Třetí důvod – musí to být velice zajímavé prostředí ke kterému bych se jinak nedostal. No a právě to prostředí staré čistírny odpadních vod v Bubenči mě přesvědčilo. Jak už jsem napsal. Všechny modelky jsem už z dřívějška znal, takže jsem věděl co od které můžu a mám čekat. Nejprve jsme si prošli celou čistírnu, abychom si udělali představu kde a co chceme vyfotit. Přiznávám se, že ačkoliv to byl aktový workschop, nechtělo se mi jen fotit nahý holky. Líbily by se mi s tom prostředí spíš nějaké fashion fotky, ale bylo mi jasné, že na tuhle variantu holky nebudou připravené. Jakmile jsem ale při prohlídce uviděl to šílené „umyvadlo“, nebo spíš dřez (viz úvodní foto) hned jsem věděl, že do něj chci nacpat Aničku na nějakou ujetou fotku. To ona miluje. Následně jsme se rozdělili do tří skupin. Bylo nás šest fotografů a tři modelky, takže poměr byl 2:1. Libor s Rudou preferují způsob, že vždy z těch dvou fotí jen jeden. Druhý si vymýšlí svojí fotku a nefotí. Potom se vystřídají a fotí zase ten druhý. Scénu nevymýšlí, nepřipravují, ale pokud je požadavek na světla, radu, pomoc jsou vždy připravení splnit fotografovo přání. To mi celkem vyhovuje. Jako první jsme dostali na focení Aničku. Další modelka kterou jsme mohli fotit byla Denisa. S tou jsem chtěl vyfotit nějaké oblečenější fotky. Něco extravagantního, trochu ve stylu zpěvačky Madony. Takové oblečení úplně Denisa neměla, nicméně něco jsme vybrali i když pár fotek v outfitu, který si vybral můj fotografický kolega a parťák jsem také udělal i když na jiném místě. Náhodou jsme si s Romanem celkem vyhovovali v tom, že jsme si každý fotil to své a neopisovali jsme jeden od druhého. Jako poslední nám byla přidělená Barča. S tou jsme se domluvili na čisté nahotě. Teda spíš nám to domluvila ona 🙂 Mně se hrozně líbíl jeden sloupový sál. Roman nebyl proti a tak jsme se tam vydali. Na závěr musím napsat že všechny tři modelky jsou naprosto exkluzivní, zkušené a ochotné dívky, které pro fotku udělají téměř cokoli. Za to si zaslouží můj obdiv a velké poděkování. Ještě připojím pár fotek „ze zákulisí“. I když se mi ráno nechtělo jet a zvažoval jsem, že se na to vybodnu, nakonec jsem si to moc užil. Rád jsem po dlouhé době potkal zase objímací Aničku se kterou jsme si domluvili další focení. I Denisa projevila vážný zájem o soukromé focení se mnou. Takže supr. Tady je těch pár fotek ze zákulisí. Na úplný konec ta umyvadlová fotka s Aničkou.

Jedním slovem SKVĚLE. Český Krumlov je krásné a velice fotogenické město plné úzkých, k focení vybízejících uliček a zákoutí. O focení města, jako takového, tu ale nechci psát. Nedávno jsem se čirou náhodou seznámil s poměrně známým šutrologem, který vlastní docela zajímavou nemovitost v centru Českého Krumlova. Když mě k němu pozval a viděl jsem ty prostory, bylo mi jasné že tam musím jít fotit. Už delší dobu jsem měl v plánu focení se dvěma modelkama se kterýma jsem chtěl vytvořit scénu, řekněme bohaté paničky které při její koupeli posluhuje její služebnice. A právě mítnost „lázně“ tuto mojí představu zcela naplňovala. Dlouho jsem hledal dvě modelky. Po několika neúspěšných pokusech, když už jsem ztrácel víru se mi nakonec s velkou dávkou štěstí podařilo k Radce sehnat tu druhou. S Johankou jsem už dříve fotil a tak jsem věděl že je skvělá. Potíž je, že se pohybuje téměř pořád v zahraničí. Nicméně se podařilo skloubit termín můj, Radky, Johanky a šutrologa, shodou okolností také Zdeňka. No a tak se stalo, že jsem v neděli 28.9.2025 naložil ráno holky do auta a vyrazili jsme na jih. Zdeněk už od soboty v baráčku topil aby tam holkám nebyla zima. Začali jsme zvolna nějakýma normálníma fotkama na balkónku, vyběhli jsme i před dům na ulici a udělali i nějaké fotky u zrcadla. Potom jsem chtěl v podkroví navodit situaci dvou lesbických dívek, které se spolu před chvíli pomilovali. Pak na sebe něco málo hodili a uvelebili se na sedačce třeba k televizi, kde si pustili nějaký romantický film. Chtěl jsem aby z jejich pozic byla stále cítit nějaká intimita, ale nechtěl jsem žádnou erotiku. Toho se Johanka zhostila naprosto bezvadně. Radunka mi přišla pořád taková neuvolněná, strojená. Jsem špatný fotograf, páč se mi nepodařilo jí dovést do uvolněných pozic. Pak už jsme se dostali k tomu hlavnímu tématu. Napustili jsme ohromnou, dřevěnou káď teplou vodou. Nalil jsme do toho 2 litry pěny do koupele, ale zjevně to bylo málo, páč pěnu jsme museli na hladině skoro hledat. Nicméně nějaká byla. Vzhledem k velikosti kostýmku služebné byla volba rolí jasná. Johanka bude služebná a Radunka se bude ráchat v teplé vodě. Do ní si nakonec vlezla i Johanka.   Během několikahodinového focení jsme dělali přestávky na pokec, aby si holky odpočinuly a aby celé focení bylo hlavně o pohodě. Velkou pauzu jsme si dali i na oběd, který jsme si objednali v nedaleké picošce. Nakonec před odjezdem jsme si zašli do restaurace na výbornou kávu, kterou jsme ukončili tenhle bezva den. Holkám se to líbilo, aspoň to tvrdí 🙂 Já i Zdeněk jsme si to také užili, takže nakonec celková spokojenost.

Špatně a zároveň skvěle. Ale pojďme pěkně od základu. Gejša  je japonské slovo označující profesionální společnici, obvykle krásnou a inteligentní ženu, jejímž hlavním posláním je bavit muže v uzavřené společnosti tancem, zpěvem, hrou na hudební nástroje, intelektuálním hovorem či jiným uměním. Gejši patří mezi typické a neodmyslitelné symboly Japonska; na Západě jsou ovšem mylně ztotožňovány s prostritutkami. Samuraj byl dědičný, vojenský šlechtický titul, rovněž byl středověkým japonským bojovníkem, známý především svou oddaností. Samurajové byli bojovníci sloužící císaři nebo svému pánu. K samurajům patřilo necelých 10 % obyvatel Japonska. Společenská třída samurajů existovala od 12. století a zanikla v období reforem Meidži na konci 19. století. Když se mi naskytla možnost fotit skupinu samurajů a gejš, neváhal jsem ani chviličku. Začali jsme poměrně brzy ráno v japonské restauraci Miyabi v Navrátilové ulici v Praze. Miyabi otevřela v roce 1995 Darja Kawasumi, japanoložka a milovnice čajového obřadu, s jasnou vizí představit českým gurmánům kouzlo japonské kuchyně, představit japonskou estetiku a uvést do restauračního provozu co nejvíce ideálu pohostinnosti. Inspiraci čerpala Darja z čajového obřadu, který formuje její osobnost po vice než čtyřicet let.   První scéna měla představovat uzavření jakési smlouvy. Pochopil jsem, že během tohoto procesu se nijak negestikuluje a že jeden z aktérů je jaksi nadřazený tomu druhému. Pak jsme se přesunuli do „zenového domečku“ kde jsme se pokusili vytvořit scénu posezení u čaje i s následným pokusem o úkladné přepadení. No a poslední co jsme v restauraci Miyabi vytvořili, byla scéna z čajovny, která měla navodit atmosféru pohodového posezení nad šálkem výborného čaje. Před dvanáctou hodinou jsme se přesunuli do Říčan. Tam jsme si nejprve dali výborný oběd v restauraci U Anežky a poté jsme popojeli do Japonské zahrady Aizen, kde jsme pokrčovali ve focení. Začali jsme zlehka fotkami rozjímajícího mnicha a následně gejši u jezírka. Když došla inspirace přešli jsme k bojovnějším fotografiím. Počasí nám vyšlo na jedničku, „modelové“ byli úžasní a tak budu na tento den ještě dlouho vzpomínat. Na závěr musím ještě zdůraznit, že veškeré zbroje, oděvy a doplňky jsou originály poměrně vysoké hodnoty.  

Po sedmi letech, kdy jsem členem Fotoklubu PCW jsme se rozhodli uspořádat si vánoční večírek. Myslím, že to byl vůbec první vánoční večírek fotoklubu za celou dobu jeho trvání. Byla nám totiž nabídnuta možnost uspořádat večírek v Atelieru Rafael v Praze 3, Žižkov. Po krátké debatě jsme se rozhodli nabídku přijmout a jelikož jsme fotoklub, domluvili jsme se, že besídku spojíme s focením. Když už budeme v tom fotoatelieru, že 🙂 Domluvili jsme se, že pronájem atelieru zaplatíme z klubových peněz. Občerstvení a další náklady ponesou členové ze svého. Tedy jen ti členové, co se zúčastní. Nutno podotknout, že na besídku přišli téměř všichni. O občerstvení jsme se postarali společnými silami. Někdo dovalil cukroví, někdo materiál na jednohubky, dokonce se objevily i řízečky 🙂 Pití si každý donesl svoje, podle toho, na co měl chuť. Jarda se nabídl, že zajistí aktovou modelku Martinu Jarošovou. Přidal se i Honzík, který se domluvil s modelkou Denisou Strakovou. Pozadu nezůstala ani Monika, která přivedla třetí modelku, Markétu Černíkovou. Na pár slov za námi zavítala i fotografka Marcela Fish, která zároveň projevila zájem rozšířit naše řady a jistě tak obohatí náš klub o nový, svěží vítr, nové nápady. Po krátkých uvítáních začaly probíhat přípravy na focení. Někteří členové se již nemohli dočkat fotek nahých dívek a žen a tak nechtěli ztrácet čas. Když bylo vše, včetně modelek nachystáno, nic nebránilo tomu, aby se začalo fotit. Samozřejmě se jen nefotilo, ale povídalo se, popíjelo, pojídalo skvělé občerstvení. Někteří naši členové, ti nejzkušenější a nejodvážnější si vyzkoušeli i modelování před objektivem. Nálada byla po celou dobu opravdu výborná. Věřím, že si náš první večírek všichni náramně užili. Chtěl bych doufat, že to nebyl první a zároveň poslední vánoční večírek. Třeba je to začátek nové tradice našeho Fotoklubu PCW. Na závěr musím podotknout, že jsem si, k tomuto článku, drze vypůjčil fotografie Blanky a Milana. Snad mi to odpustí.  

O víkendu 17. – 19.5.2024 jsme vyrazili na již tradiční fotovíkend. Tentokrát jsme navštívili příjemný Penzion U Cempů, který se nachází ve vesničce Kunratice na rozmezí                   CHKO Labské pískovce a CHKO Lužické hory nedaleko České Kamenice.   V pátek večer jsme společně vyrazili do okolí penzionu udělat narychlo pár fotek. Počasí nebylo nic moc, a tak jsme fotili opravdu jen chvíli.   V sobotu jsme se rozdělili na dvě skupiny, což hodnotím pozitivně. Tím pádem nebudeme mít všichni stejné fotky ze stejného místa. Jedna skupina ve složení já, Blanka a Karolína se vydala na skalní hrad Sloup a jeho okolí a následně do sklárny Ajeto u Nového Boru. Druhá skupina, ve které byli Mireček, Markéta a Libor vyrazila na tradiční, oblíbené místo na Křížovém vrchu a do okolí Polevska.   Zhruba v 15 hodin jsme se sešli na koupališti v Novém Boru. Na něm byl cíl dálkového Pochodu Rumburské vzpoury, ale hlavně tam při té příležitosti hrál se svojí skupinou klubový přítel Radek.   Po koncertě jsme se společně vydali na naší základnu U Cempů, kde jsme povečeřeli. Když nastal správný čas, vyrazili jsme, opět ve dvou skupinách, fotit západ slunce. Počasí se umoudřilo, a tak byla celkem slušná šance, že to klapne. Já s Blankou a Karolínou jsme se vydali na krásnou vyhlídku pod Větrným vrchem. Markéta s Mírou a Liborkem vyrazili znovu na osvědčený Křížový vrch. Večer jsme se sešli v hospůdce U Pavla, kde jsme strávili příjemný zbytek večera, během kterého jsme si promítli naše fotoúlovky.   V neděli ráno jsme v klidu posnídali, zabalili, vyklidili pokoje a vzhledem k počasí, které nabízelo spíš nesvětlo než světlo, jsme vyrazili k domovu. Cestou ještě Karolína chtěla sbírat obrovské houby, ale byly sádrový 🙂 Už teď se těšíme na podzimní výjezd a budeme si přát a doufat v lepší počasí.

Věžický rybník – Český ráj   Druhou květnovou neděli jsme se se dvěma kamarády a čtyřmi děvčaty vydali k Věžickému rybníku v Českém ráji, který leží cca 4 kilometry jižně od Hrubé skály. Chtěli jsme udělat nějaké akty v letním stylu. Věžický rybník se nám zdál jako vhodná lokalita, protože tam prostě musí být příhodná místa na focení. Naložili jsme auta potřebným vybavením, rekvizitami a dalšími nezbytnostmi, jako například pořádnou svačinou a vyrazili jsme. Jako první jsme v přilehlých skalních útvarech našli hezkou průrvu. Líbila se nám svým určitým tajemnem a také tím, že tam bude klid a nebude tam nikdo courat. Nevýhodou bylo, že tam po ránu byla fakt kosa a docela i průvan, takže jsem Radce vůbec nezáviděl, že se tam má svlíkat. Proto jsme se snažili omezit na naprosté minimum dobu po kterou bude pózovat nahá. Vše jsme si nejprve vyzkoušeli na nás klucích. Vymyslet scénu, kompozici, nasvícení, zakouření. Všechno jsme zkoušeli na nás fotografech, což překvapivě vzbuzovalo u dívek značné veselí a to i přesto, že naše pózy a výrazy byly jistě skvělé. Až když bylo všechno připravené a OK, přišla na řadu Radka. Tak jsme to ostatně dělali celý den.   Druhé stanoviště jsme našli na skalním útvaru na břehu rybníka. Tady jsem chtěl vytvořit atmosféru s dívkou, která si šla užít klidu na břehu rybníka s knížkou. Prostě relax, klid, knížka, opalovačka, nikým nerušená pohodička. Pro tuto scénu jsem o pózování požádal Terezku.   Na další scénu jsem využil krátkou lávku vedoucí do rybníka. Tady jsem chtěl navodit atmosféru dívky, která se rozhodla vykoupat v chladivých vodách. Na koupací scénu se mi nejvíc líbila Anna. Pravda, zarostlá hladina ke koupání tak úplně nevyzývala, ale při troše fantazie …   Nakonec jsme se s Bárou na přilehlé louce snažili vytvořit dojem dívky, která si trhá kytičky možná na věneček do vlasů, možná pro svého milého. Tady asi ta nahota nejvíc pokulhává, ale co už. Počasí nám vyšlo skvěle, nálada byla celý den super a nezkazila nám jí ani parta horolezců, která si tu „naší“ skalní průrvu vybrala k lezení.

Téma domácího úkolu znělo jasně. Černá a bílá. Ne černobílá fotografie, ale černá a bílá. Přemýšlel jsem jak se tohoto úkolu zhostit. Nejprve mě napadlo sehnat dvě modelky – bělošku a afroameričanku. Pak jsem si řekl, že totéž možná napadne i někoho jiného a tak jsem tento námět zavrhl a přemýšlel dál. A pak to přišlo. Černá a bílá. Dobro a zlo. Hurá. Ale jak na to? Jak vyfotím dobro a zlo? Nakonec jsem i to vymyslel. Vyfotím temnotu, která bude do sebe vtahovat nevinou, něžnou bílou dívku. Obstaral jsem si černý samet na temnotu. Koupil dvě kila tekutého pudru na tu nevinnost. Sehnal nějaké další propriety. Po dlouhém přemlouvání se jsem oslovil a sehnal modelku ochotnou nechat se zapatlat tím pudrem. To nebylo tak složité. Složitější to bylo s tím že do té temnoty jí budou vtahovat ruce. Pokud si nějaké nesežene budou to moje ruce. I to jsem překonal. Dost práce mi dalo sehnat atelier, kde se dá upevnit foťák vysoko pod strop aby se s ním dalo fotit kolmo dolů a který má také sprchový kout na umytí. I to se mi nakonec povedlo a tak nic nebránilo tomu vrhnout se do víru tvořivosti. Jenže to jsem si jen myslel. Domluvili jsme si termín, který nakonec nevyhovoval ani jednomu z nás L Chápete to? Tak jsem termín po domluvě s atelierem přesunul na jiný den. Pan majitel byl tak slušný, že mi přesunul i peníze a nemusel jsem tedy platit znovu. V náhradním termínu čekám před atelierem a pípl mi mobil. „Ahoj, omlouvám se ale ….“ No nic. Zašel jsem tedy za majitelem a domluvil se na jindy s tím že už mi z těch tří zaplacených hodin, přesune dvě a jednu pak doplatím. OK. Vymysleli jsme tedy další termín a zase „Ahoj, moc mě to mrzí ale ….“ Tak jsem zašel za majitelem. Připadal jsem si jako absolutní transkontinentální hovado. Takže fotku nemám. Několik set korun taky nemám. Sebevědomí v háji. Teď přemýšlím nad tím, že asi nebudu mít domácí úkol a taky nad tím, proč se ty holky domlouvaj na něčem, co nakonec nechcou dodržet. Vy co fotíte s lidma, TAKY TO ZNÁTE?

Poslední dobou jsem propadla focení rozpadajících se staveb, hlavně zchátralých kostelů, zámků a opuštěných domů. Mají v sobě zvláštní poetiku, kterou se pokouším objektivem zachytit. Ne vždy je však možné se dostat dovnitř. Na jednu takovou návštěvu ale určitě nikdy nezapomenu. Byl hodně parný letní den a my jsme opět měli v itineráři pár míst, která chceme navštívit. Nakonec jsme ale zůstali u cíle jediného. Tím byl zámek Dřínov u Kroměříže. Z dostupných zdrojů na internetu to vypadalo, že je zámek nepřístupný.  A skutečně se hodně dlouho tvářil, že v něm nikdo není. Celý jsme ho v té sluneční výhni obešli a zdokumentovali. Jedná se o původně středověkou tvrz ze 14. století, která byla koncem 16. století přestavěna na renesanční zámek. Od roku 1945 stavba již jen chátrala. Právě jsme chtěli odjet, když se otevřela vstupní mříž a místní dělník nám nabídnul zprostředkování prohlídky u majitele. Příliš jsme tomu nedůvěřovali, ale za pár minut se objevil sám zámecký pán. Koutky úst mu sice maličko poklesly, když zaznamenal pražskou SPZ u jediného auta, které parkovalo opodál. To ale trvalo jen chviličku a pak nás srdečně pozval dál s tím, že si můžeme fotit, co chceme kromě jeho osoby. Nadšeně jsme souhlasili. Stáli jsme na nádvoří, které bylo napěchované stavebním materiálem různého stáří. A pak začala překvapivě komentovaná prohlídka. Majitel p. J. Sviták je neobyčejně zábavný vypravěč, ale pro nás nastal nečekaný problém. Nechtěli jsme být neslušní a jeho vtipný a zajímavý slovní doprovod ignorovat průběžným focením, ale také jsme nemohli pustit tak skvělou šanci fotit v takových prostorách. A to jsme ještě netušili, co nás čeká uvnitř. Nakonec jsme se střídali. Jeden poslouchal a komunikoval a druhý fotil. Pan Jakub Jaroslav Sviták je právník, podle svých slov absolvent vysoké školy SNB, od r. 1977 velitel pohraniční roty na západní hranici, v r. 1981 odsouzen za porušení povinností dozorčího služby degradován.  Pak obchodník, údržbář, restaurátor a od roku 1996 majitel zámku. Za tu dobu stihnul m.j. vyměnit krytinu, sám vyřezat repliky starých trámů stropu bývalého kinosálu a vytahat je do prvního patra, pustit se do výroby nových oken, narovnat stáhnutím, zdvihnutím hevery a dozděním vstupní věž. Projektanti tvrdili, že to nejde. Šlo. V levém křídle je také vstup do tajné podzemní chodby, která byla zbudována asi jako úniková cesta pro případ napadení zámku vzbouřenými poddanými.Chodba byla už kdysi zasypána, ale majitel ji obnovil. Současný vstup do ní je po železném žebříku v otvoru ve dnu skříně. Pouze jsme nahlédli, sestoupit dolů jsme se neodvážili, co kdyby … 🙂 A proč to všechno dělá ? „Bavím se tím a nechtěl jsem chodit do práce“. V plánu má, že ze zámku bude jednou hotel, fitness nebo bordel.  Současný stav interiéru by svědčil spíše pro muzeum. Tři dny v týdnu objíždí s dodávkou dražby. Kupuje a shromažďuje všechno: historické stroje, mopedy, kola, tříkolky, hračky, pračky, nábytek, lustry a svítidla, kahany, šicí stroje, váhy, cedule, obrazy, hodiny, radia, obuv a oblečení…ale např. i zpovědnici, stojan s cedulí autobusové zastávky nebo mumifikované hlodavce pod šturcem. V zámku stačil nashromáždit neuvěřitelné množství vysloužilých předmětů, u každého z nich dokáže demonstrovat používání popř. přidat historku, jak ten který předmět získal. V útrobách zámku jsme strávili téměř 4 hodiny. Fotografických námětů tam ale bylo tak na týden  intenzivního focení. Nevyčerpatelná spousta inspirace by v případě té možnosti nedovolila místo opustit. Bylo nám dost líto, že skutečně nebyl čas, aby se člověk na chvíli zastavil, aby vstřebal tu neopakovatelnou atmosféru depozitáře vysloužilých věcí ve stále ještě brutálně zdevastovaném zámku. Ani zamyšlení se nad kompozicí záběrů nebylo dost dobře možné. Svižné tempo poutavého vyprávění pana majitele nám umožnilo zvažovat jen  citlivost nastavení, protože v zámku bylo hodně šero, jen s občasným průsvitem světla skrz okno. Již během návštěvy nás ale napadaly otázky. Kde se bere v člověku tolik elánu, tolik entusiasmu, aby byl vůbec schopen se alespoň pokusit zachránit to, co již vypadalo, že spolkne nepřízeň osudu a čas ? Také mě na chvíli proběhla hlavou asociace s Diogenovým syndromem. Ale jen na chviličku. Člověk s touto diagnózou přeci svoje úlovky systematicky netřídí a nekatalogizuje. Ne, podle mého názoru se jednalo o skutečného zapáleného sběratele pokladů běžného života z dob minulých. Nezbylo nám, než mu moc poděkovat a  popřát mu  hodně štěstí, sil a financí do dalšího budování. Pro eventuální zájemce o návštěvu mám ale špatnou zprávu. Pan majitel nepoužívá ani internet ani telefon. Škoda. Asi bych mu ještě napsala.