PCW fotoklub

Články

DSC6165

Nebábinka U Cempů

O víkendu 17. – 19.5.2024 jsme vyrazili na již tradiční fotovíkend. Tentokrát jsme navštívili příjemný Penzion U Cempů, který se nachází ve vesničce Kunratice na rozmezí                   CHKO Labské pískovce a CHKO Lužické hory nedaleko České Kamenice.   V pátek večer jsme společně vyrazili do okolí penzionu udělat narychlo pár fotek. Počasí nebylo nic moc, a tak jsme fotili opravdu jen chvíli.   V sobotu jsme se rozdělili na dvě skupiny, což hodnotím pozitivně. Tím pádem nebudeme mít všichni stejné fotky ze stejného místa. Jedna skupina ve složení já, Blanka a Karolína se vydala na skalní hrad Sloup a jeho okolí a následně do sklárny Ajeto u Nového Boru. Druhá skupina, ve které byli Mireček, Markéta a Libor vyrazila na tradiční, oblíbené místo na Křížovém vrchu a do okolí Polevska.   Zhruba v 15 hodin jsme se sešli na koupališti v Novém Boru. Na něm byl cíl dálkového Pochodu Rumburské vzpoury, ale hlavně tam při té příležitosti hrál se svojí skupinou klubový přítel Radek.   Po koncertě jsme se společně vydali na naší základnu U Cempů, kde jsme povečeřeli. Když nastal správný čas, vyrazili jsme, opět ve dvou skupinách, fotit západ slunce. Počasí se umoudřilo, a tak byla celkem slušná šance, že to klapne. Já s Blankou a Karolínou jsme se vydali na krásnou vyhlídku pod Větrným vrchem. Markéta s Mírou a Liborkem vyrazili znovu na osvědčený Křížový vrch. Večer jsme se sešli v hospůdce U Pavla, kde jsme strávili příjemný zbytek večera, během kterého jsme si promítli naše fotoúlovky.   V neděli ráno jsme v klidu posnídali, zabalili, vyklidili pokoje a vzhledem k počasí, které nabízelo spíš nesvětlo než světlo, jsme vyrazili k domovu. Cestou ještě Karolína chtěla sbírat obrovské houby, ale byly sádrový 🙂 Už teď se těšíme na podzimní výjezd a budeme si přát a doufat v lepší počasí.

Nebábinka U Cempů Read More »

IMG20240512150632

Akt v letním stylu

Věžický rybník – Český ráj   Druhou květnovou neděli jsme se se dvěma kamarády a čtyřmi děvčaty vydali k Věžickému rybníku v Českém ráji, který leží cca 4 kilometry jižně od Hrubé skály. Chtěli jsme udělat nějaké akty v letním stylu. Věžický rybník se nám zdál jako vhodná lokalita, protože tam prostě musí být příhodná místa na focení. Naložili jsme auta potřebným vybavením, rekvizitami a dalšími nezbytnostmi, jako například pořádnou svačinou a vyrazili jsme. Jako první jsme v přilehlých skalních útvarech našli hezkou průrvu. Líbila se nám svým určitým tajemnem a také tím, že tam bude klid a nebude tam nikdo courat. Nevýhodou bylo, že tam po ránu byla fakt kosa a docela i průvan, takže jsem Radce vůbec nezáviděl, že se tam má svlíkat. Proto jsme se snažili omezit na naprosté minimum dobu po kterou bude pózovat nahá. Vše jsme si nejprve vyzkoušeli na nás klucích. Vymyslet scénu, kompozici, nasvícení, zakouření. Všechno jsme zkoušeli na nás fotografech, což překvapivě vzbuzovalo u dívek značné veselí a to i přesto, že naše pózy a výrazy byly jistě skvělé. Až když bylo všechno připravené a OK, přišla na řadu Radka. Tak jsme to ostatně dělali celý den.   Druhé stanoviště jsme našli na skalním útvaru na břehu rybníka. Tady jsem chtěl vytvořit atmosféru s dívkou, která si šla užít klidu na břehu rybníka s knížkou. Prostě relax, klid, knížka, opalovačka, nikým nerušená pohodička. Pro tuto scénu jsem o pózování požádal Terezku.   Na další scénu jsem využil krátkou lávku vedoucí do rybníka. Tady jsem chtěl navodit atmosféru dívky, která se rozhodla vykoupat v chladivých vodách. Na koupací scénu se mi nejvíc líbila Anna. Pravda, zarostlá hladina ke koupání tak úplně nevyzývala, ale při troše fantazie …   Nakonec jsme se s Bárou na přilehlé louce snažili vytvořit dojem dívky, která si trhá kytičky možná na věneček do vlasů, možná pro svého milého. Tady asi ta nahota nejvíc pokulhává, ale co už. Počasí nám vyšlo skvěle, nálada byla celý den super a nezkazila nám jí ani parta horolezců, která si tu „naší“ skalní průrvu vybrala k lezení.

Akt v letním stylu Read More »

BlackWhite

Taky to znáte, aneb jak jsem skoro fotil černou a bílou.

Téma domácího úkolu znělo jasně. Černá a bílá. Ne černobílá fotografie, ale černá a bílá. Přemýšlel jsem jak se tohoto úkolu zhostit. Nejprve mě napadlo sehnat dvě modelky – bělošku a afroameričanku. Pak jsem si řekl, že totéž možná napadne i někoho jiného a tak jsem tento námět zavrhl a přemýšlel dál. A pak to přišlo. Černá a bílá. Dobro a zlo. Hurá. Ale jak na to? Jak vyfotím dobro a zlo? Nakonec jsem i to vymyslel. Vyfotím temnotu, která bude do sebe vtahovat nevinou, něžnou bílou dívku. Obstaral jsem si černý samet na temnotu. Koupil dvě kila tekutého pudru na tu nevinnost. Sehnal nějaké další propriety. Po dlouhém přemlouvání se jsem oslovil a sehnal modelku ochotnou nechat se zapatlat tím pudrem. To nebylo tak složité. Složitější to bylo s tím že do té temnoty jí budou vtahovat ruce. Pokud si nějaké nesežene budou to moje ruce. I to jsem překonal. Dost práce mi dalo sehnat atelier, kde se dá upevnit foťák vysoko pod strop aby se s ním dalo fotit kolmo dolů a který má také sprchový kout na umytí. I to se mi nakonec povedlo a tak nic nebránilo tomu vrhnout se do víru tvořivosti. Jenže to jsem si jen myslel. Domluvili jsme si termín, který nakonec nevyhovoval ani jednomu z nás L Chápete to? Tak jsem termín po domluvě s atelierem přesunul na jiný den. Pan majitel byl tak slušný, že mi přesunul i peníze a nemusel jsem tedy platit znovu. V náhradním termínu čekám před atelierem a pípl mi mobil. „Ahoj, omlouvám se ale ….“ No nic. Zašel jsem tedy za majitelem a domluvil se na jindy s tím že už mi z těch tří zaplacených hodin, přesune dvě a jednu pak doplatím. OK. Vymysleli jsme tedy další termín a zase „Ahoj, moc mě to mrzí ale ….“ Tak jsem zašel za majitelem. Připadal jsem si jako absolutní transkontinentální hovado. Takže fotku nemám. Několik set korun taky nemám. Sebevědomí v háji. Teď přemýšlím nad tím, že asi nebudu mít domácí úkol a taky nad tím, proč se ty holky domlouvaj na něčem, co nakonec nechcou dodržet. Vy co fotíte s lidma, TAKY TO ZNÁTE?

Taky to znáte, aneb jak jsem skoro fotil černou a bílou. Read More »

P8090408 q bw

Poklady zámeckého pána

Poslední dobou jsem propadla focení rozpadajících se staveb, hlavně zchátralých kostelů, zámků a opuštěných domů. Mají v sobě zvláštní poetiku, kterou se pokouším objektivem zachytit. Ne vždy je však možné se dostat dovnitř. Na jednu takovou návštěvu ale určitě nikdy nezapomenu. Byl hodně parný letní den a my jsme opět měli v itineráři pár míst, která chceme navštívit. Nakonec jsme ale zůstali u cíle jediného. Tím byl zámek Dřínov u Kroměříže. Z dostupných zdrojů na internetu to vypadalo, že je zámek nepřístupný.  A skutečně se hodně dlouho tvářil, že v něm nikdo není. Celý jsme ho v té sluneční výhni obešli a zdokumentovali. Jedná se o původně středověkou tvrz ze 14. století, která byla koncem 16. století přestavěna na renesanční zámek. Od roku 1945 stavba již jen chátrala. Právě jsme chtěli odjet, když se otevřela vstupní mříž a místní dělník nám nabídnul zprostředkování prohlídky u majitele. Příliš jsme tomu nedůvěřovali, ale za pár minut se objevil sám zámecký pán. Koutky úst mu sice maličko poklesly, když zaznamenal pražskou SPZ u jediného auta, které parkovalo opodál. To ale trvalo jen chviličku a pak nás srdečně pozval dál s tím, že si můžeme fotit, co chceme kromě jeho osoby. Nadšeně jsme souhlasili. Stáli jsme na nádvoří, které bylo napěchované stavebním materiálem různého stáří. A pak začala překvapivě komentovaná prohlídka. Majitel p. J. Sviták je neobyčejně zábavný vypravěč, ale pro nás nastal nečekaný problém. Nechtěli jsme být neslušní a jeho vtipný a zajímavý slovní doprovod ignorovat průběžným focením, ale také jsme nemohli pustit tak skvělou šanci fotit v takových prostorách. A to jsme ještě netušili, co nás čeká uvnitř. Nakonec jsme se střídali. Jeden poslouchal a komunikoval a druhý fotil. Pan Jakub Jaroslav Sviták je právník, podle svých slov absolvent vysoké školy SNB, od r. 1977 velitel pohraniční roty na západní hranici, v r. 1981 odsouzen za porušení povinností dozorčího služby degradován.  Pak obchodník, údržbář, restaurátor a od roku 1996 majitel zámku. Za tu dobu stihnul m.j. vyměnit krytinu, sám vyřezat repliky starých trámů stropu bývalého kinosálu a vytahat je do prvního patra, pustit se do výroby nových oken, narovnat stáhnutím, zdvihnutím hevery a dozděním vstupní věž. Projektanti tvrdili, že to nejde. Šlo. V levém křídle je také vstup do tajné podzemní chodby, která byla zbudována asi jako úniková cesta pro případ napadení zámku vzbouřenými poddanými.Chodba byla už kdysi zasypána, ale majitel ji obnovil. Současný vstup do ní je po železném žebříku v otvoru ve dnu skříně. Pouze jsme nahlédli, sestoupit dolů jsme se neodvážili, co kdyby … 🙂 A proč to všechno dělá ? „Bavím se tím a nechtěl jsem chodit do práce“. V plánu má, že ze zámku bude jednou hotel, fitness nebo bordel.  Současný stav interiéru by svědčil spíše pro muzeum. Tři dny v týdnu objíždí s dodávkou dražby. Kupuje a shromažďuje všechno: historické stroje, mopedy, kola, tříkolky, hračky, pračky, nábytek, lustry a svítidla, kahany, šicí stroje, váhy, cedule, obrazy, hodiny, radia, obuv a oblečení…ale např. i zpovědnici, stojan s cedulí autobusové zastávky nebo mumifikované hlodavce pod šturcem. V zámku stačil nashromáždit neuvěřitelné množství vysloužilých předmětů, u každého z nich dokáže demonstrovat používání popř. přidat historku, jak ten který předmět získal. V útrobách zámku jsme strávili téměř 4 hodiny. Fotografických námětů tam ale bylo tak na týden  intenzivního focení. Nevyčerpatelná spousta inspirace by v případě té možnosti nedovolila místo opustit. Bylo nám dost líto, že skutečně nebyl čas, aby se člověk na chvíli zastavil, aby vstřebal tu neopakovatelnou atmosféru depozitáře vysloužilých věcí ve stále ještě brutálně zdevastovaném zámku. Ani zamyšlení se nad kompozicí záběrů nebylo dost dobře možné. Svižné tempo poutavého vyprávění pana majitele nám umožnilo zvažovat jen  citlivost nastavení, protože v zámku bylo hodně šero, jen s občasným průsvitem světla skrz okno. Již během návštěvy nás ale napadaly otázky. Kde se bere v člověku tolik elánu, tolik entusiasmu, aby byl vůbec schopen se alespoň pokusit zachránit to, co již vypadalo, že spolkne nepřízeň osudu a čas ? Také mě na chvíli proběhla hlavou asociace s Diogenovým syndromem. Ale jen na chviličku. Člověk s touto diagnózou přeci svoje úlovky systematicky netřídí a nekatalogizuje. Ne, podle mého názoru se jednalo o skutečného zapáleného sběratele pokladů běžného života z dob minulých. Nezbylo nám, než mu moc poděkovat a  popřát mu  hodně štěstí, sil a financí do dalšího budování. Pro eventuální zájemce o návštěvu mám ale špatnou zprávu. Pan majitel nepoužívá ani internet ani telefon. Škoda. Asi bych mu ještě napsala.

Poklady zámeckého pána Read More »

IMG 5303 1ml

Jak jsem fotila newborn

Newborn je fotografická disciplína zabývající se focením spících (nejlépe) novorozeňátek, pokud možno tak do 14 dní věku. A takto se s tímto náročným tématem poprala Monika. Samozřejmě čím dříve po narození se do focení pustíme , tím lépe. V tomto období je nejjednodušší dítě uspat. Později s tím jsou problémy, dítě už je živější, snadněji se vzbudí, déle se uspává, nebo je úplně nemožné ho uspat, když to zrovna potřebujeme…a fotit mimčo které řve, nebo se cuká, není zrovna cílem. V tomto směru jsem byla nepopsaný list… ale, koncem května jsem očekávala narození svých dvojvaječných dvojčátek Elišky a Lukáše a dlouho dopředu jsem plánovala, jakým způsobem je budu fotit. Nastudovala jsem si potřebné informace, nakoupila potřebné pomůcky a rekvizity – jako: bean bag, vinylová pozadí, látkové wrapy jak na pozadí, tak na zabalení miminka, doplňky jako čelenky, sukýnky, čepičky apod. Dost lidí mě od toho zrazovalo: …budeš mít dvojčata a nebudeš mít čas se najíst, natož je fotit… ano, skutečně… čas na jídlo nezbýval, ale když se chce, všechno jde. Přesto, že jsem byla po císařském řezu strašně vyčerpaná a všechno mě bolelo, pustila jsem se do práce. Po pár dnech po příchodu z porodnice jsem začala s pokusy. Základní věci při focení nb jsou: fotit nakrmené dítě, teplo – takže vytopená místnost a větrák s teplým vzduchem, který navíc krásně hučí, bílý šum – imituje miminku zvuky které slýchalo v děloze. Dá se použít např. aplikace v mobilu, ale mě stačila i obyčejná digestoř. Potom člověk potřebuje látkové plíny a deky na zabalení nahého miminka při uspávání a běžné potřeby pro miminko – hodil se i dudlík. A hlavně, dostatek času a trpělivosti. Fotila jsem je v kuchyni, kde je nejlepší světlo od okna. Možnosti kdy/jak uspávat jsou dvě: 1. uspat nahé dítě jen v plence v náruči zabalené v dece a pak ho naaranžovat na pozadí a „nazdobit“ nebo 2. nakojené dítě naaranžovat na pozadí a pak se ho snažit uspat – dudlíkem, jemným hlazením po spáncích, nebo na kořeni nosu, bílým šumem, pomáhá přikrýt dekou, znovu nakojit. Mě přišla jednodušší druhá možnost, protože když jsem uspala a pak složitě aranžovala, tak se mi vždy mimčo vzbudilo a už nechtělo zabrat. Ale při focení obou dětí najednou jsem nejprve uspala a pak aranžovala k sobě. Případně jedno naaranžovat, uspat a pak k němu dát druhé spící. Postup byl takový, že jsem si připravila potřebné rekvizity a fototechniku. Co se týče techniky, používala jsem převážně 50 mm objektiv na cropovém těle. Clonu 2,5 -5, iso 200, čas spíš kratší. Na detaily jako uši, rtíky, nos jsem pak používala ohnisko 100 mm. První pokusy dopadly špatně, Elišku jsem dobře neuspala, budila se a cukala sebou. Pozadí nebylo dobře vypnuté. Řekla jsem si – „Takhle to tedy rozhodně vypadat nemá“. Celá akce trvala asi 2 hodiny. Než jsem všechno vyndala ze skříní, donesla do kuchyně, vybalila a naaranžovala, potom zkoušela uspat a nafotit nejprve jedno dítě, pak druhé … a zase uklidit a vyprat počůrané a poblinkané rekvizity. Pro vaši představu – pohled do zákulisí mého atelieru, tedy kuchyně: První neúspěšné pokusy: Další dny jsem to zkoušela znovu, starší syn byl u babičky a doma mi pomáhal ochotný manžel, čímž mi to oba dost usnadnili. Cílem bylo uspat a vyfotit obě dvojčata dohromady. Což se ukázalo jako problematické, protože jak jsem je dala už uspané k sobě, ucítily dotek a začaly se okamžitě budit. A když už se toto povedlo, tak se mi zase nelíbilo aranžmá, světlo nebo kompozice. Nakonec jsem ale přeci jen nafotila něco, s čímž jsem byla spokojená. Každé další focení pak už bylo delší a trvalo kolem 4 – 5 hodin. Fotila jsem děti dohromady i zvlášť, jedno dítě spalo, druhé se fotilo. Používala jsem také různé rekvizity. A jak fotky dopadly? Podívejte se na výsledky před a po editaci: A samozřejmě – dudlíky se musí vyndat z pusy a ihned fotit, než se začnou budit: A opět před a po editaci: Eliška: Lukášek: Následující fotka se povedla při mém asi nejkratším focení – prakticky jsem jen vyndala věci, děti uspala, vše naaranžovala a vyfotila jedinou fotku. Pak se ale hned miminka vzbudila a už se nepovedlo za žádnou cenu je uspat. Ale ta práce za to stála, jsem s fotkou spokojená..:) Ale je pravda, že miminka zrovna neměla svůj den, takže jedna plačící v dlani tatínka: Spící Ela před a po editaci: Ze všeho nejdůležitější při focení nb je bezpečnost dítěte! Tady pomáhal ochotný tatínek, vše bylo naaranžováno a připraveno. Stačilo jen vyndat dudlík a dítě odkrýt, pak je nutné ihned fotit a správně komponovat, není čas na pokusy. Kromě toho, že se může dítě snadno a rychle vzbudit, hrozí pád ze stoličky. A ještě ukázka jednoho netradičního ořezu, který mám moc ráda: Samozřejmě jsem taky chtěla zkusit venkovní focení! Dá se fotit i venku, ale je to složitější. Důležitý je citlivý výběr místa a teplo, takže v létě venku, nebo kdo má možnost, v zimě ve skleníku. Doporučuji vybrat klidné prostředí, kde se moc necourají lidi. Mají totiž ve zvyku do toho mluvit a často mají pocit, že dítě trápíte. Což samozřejmě není pravda. Nemělo by tam být moc hmyzu, nejlépe žádný. Dítě se fotí ve stínu. Je nutné ho rychle naaranžovat, uspat, nafotit a pak zas rychle obléci. Veškeré rekvizity je potom nutné vyprat a vyčistit. Když jsem poprvé fotila venku, donesla jsem si Elu v sedačce, naaranžovala vše potřebné, uspala, začala fotit. Asi za 3 minuty ale začalo pršet. No nevadí – výsledek se mi líbí 😉 Výsledné foto: Nejlépe je, když se miminko začne pomalu budit, až když je vše nafoceno 🙂 Fotila jsem i momentky, detaily: Když už je nafoceno, z nafoceného materiálu můžete pro zpestření dělat i koláže, různé diptychy, triptychy,… Děkuji, že jste dočetli až sem 🙂 Focení dětí je sice náročná disciplína, vyžadující trpělivost, ale zase si při něm užijete hodně legrace i napětí. Moje další fotky najdete na mé fb stránce: Výtvarný ateliér Monna, nebo na webu: https://www.monikahulova.cz/ Monika

Jak jsem fotila newborn Read More »